Nach růží něhou luny vzplál
a lunu zmámil růží jas,
když vycházela z lůna skal
a její vlas se v tůni třás’.
Třpyt křišťálných hvězd vybledal
v mhách nad usnulou krajinou,
kdos v lovčím zámku na roh lkal,
hrál na roh zmdlený hluchou tmou.
Až vzlykem zmlkl rohu hlas.
I růže zdřímly v skleníku.
Jen luny vlas se slastně třás’
v skle spící tůně rybníku.