Ten kraj jsem proklel a nikdy nechci ho vidět,
ten kraj, kde v noci hladové hyeny vyjí.
V údolí lkání umírá zasypán šerem
s chorými žaly v truchlivých, morových chýších.
Je čas, kdy člověk poznává sílu svých vášní.
A ještě srdce hlaholí ve chrámu lásky.
A smutné kraje, byť stokrát kraššími byly,
mne nevábí již ve svoje objetí líné...
Nuž půjdu tedy s planoucím mečem v své ruce
hlásati spásu duším, jež shroutily smutky,
bych kázal všude, že dávno nepřišla doba,
kdy třeba zoufat a klnout celému světu,
že třeba doufat a hledět nalézt své štěstí
a něžným květem ověnčit veřeje domu.