Poutníci smutní, ó, pojďte, půjdeme v řadě
přes černé řeky, z nichž páchne nákaza moru,
za zpěvu písní, věštících krásnější doby
století mdlému, spícímu v náručí noci.
Váháte? – Smutek zasypal ponuré pláně,
stíny vás straší, jež nikdy nebyly těly?
Váháte stále a přec to cítíte dobře,
že nic zde není, co hodno bylo by žíti.
Než půjdem – je to nezvyklá, povrchní úzkost
před září slunce v nádherné krajině štěstí,
jež čeká marně tak dlouhá, neplodná léta.
Tož nyní, my, již prokleli mateřskou půdu
a za svým cílem vyšli jsme z šedivých chalup,
voláme z duší slunci svůj nadšený pozdrav!