Vůně čajových růží dýchá přivřeným oknem.
Nad verandou svítí jodový měsíc
v stříbrných mracích. Ó, zapadlý koute,
a koketní kněžny, za doby rokoka!
Teď vaše duše zde bojácně bloudí
a sbírají vlasy, jež zůstaly v houští,
jak zpozděné zkazky časů, jež prchly.
Já vidím vás, bledé fantomy noci!
Ale ve vašich očích již neplanou vášně
a pustá jsou slova, jež šeptáte květům,
jak šedivý altán v brunátném listí,
kde sřícenou stříškou provívá vítr.