Byl březnový den jako vějíř tuh,
když na procházce se svým přítelem
jsme zatoulali se jak náhodou
na malostranský hřbitov v Košířích,
kam mnoho let již nepohřbívají.
Na sirých stezkách lpělo slizké bláto,
jež zbylo po dnech tání, oblevě,
a místy mezi hroby dřímal sníh,
však se stromů již halasil zpěv ptačí,
na chudých keřích lístky vyrážely,
jak by i kostrám v jejich vězení
se vesna chtěla smavě ohlásiti.
Jak trudný pohled poskytoval hřbitov,
ten starý hřbitov vymírající,
jenž straší zde jak mrtvých oasa,
již opustil čas, opustili lidé,
a kolem jejíchž zamračených zdí
se s hlukem řítí život v shonu svém.
Zde zvrácen kříž, tam rozhlodaný pomník
a matné desky lidí věhlasných
se na nás tupě, slepě dívají,
vše smutné, ponuré a osamělé,
jak jenom mrtví v hrobech mohou být,
když odešli sem po životním boji
o marné prchlé světské slávě snít.
A přece vesna slunečná a smavá
je každým rokem věrně navštěvuje,
jim zdobí rovy zelení a květy,
sem pošle ptáky, aby zpívali
jim do věčných snů o rozkoších žití,
jež nyní pro ně jsou jen pohádkou.
Však jednou zmizejí i náhrobky
a torsa křížů v trávě ležící,
vše časem splyne v jediný jen sad,
jak nehynoucí pomník přírody,
v nějž promění se starý hřbitov ten,
jenž v ruchu města zůstal opuštěn.