Pod šedou skálou spala moje duše
a v jejích vlasech hrály sobě děti:
Noc byla tmavá. Jenom z dálky zavyl
spoutaný vichr rozervaných hvozdů.
A velká žena s čarovnými zraky,
lesbický vavřín v ebenových vlasech,
skleněnou loutnu na rty přiloženu,
kráčela ke mně z nedostupných vrchů.
A roztouženě hrála na svůj nástroj
setřelou píseň elegických vánků
a z hrudi mojí vyskočily ohně
a tančily dle taktu svůdných tonů...
Jak krásná vise, kterou noc mi dala,
zmizela žena v neprostupném temnu.
Zázračná loutna, na niž tence hrála,
umlkla v dáli ironickým vzlykem.
Ve tmavé sluji sedím rozteskněný
a sním o krásné, nedostihlé ženě,
kterou jsem viděl. Mnoho tomu roků,
co kdysi hrála elegickou píseň...
A zas ty doby z hrobů vyvolávám
a zpívám tobě zamlžený nápěv,
a šťasten jsem, že zachoval jsem sobě
aspoň tu stopu vyprchalé lásky. –