Jakou bolest, jaký žal
život můj ti uchystal.
Místo růží v cestu ti
samé hloží nasypal.
Proč jsi nešla o dům dál,
mrtvo, ticho, smutno tu,
kdo sem vešel toho jal
v pouta věčný, hořký žal.
Viď, netušila’s toho as,
že tak brzo zbělá vlas
u toho, jejž tolik let
s touhou očekávala’s.
A léta kráčí věčností...
Zda klid se někdy uhostí
v té chýši malé v břečťanech,
a tváře vzplanou radostí?
Ach, co jsem vše již protrpěl!...
Můj život v růžích krásný hrob,
nad nímž se skláníš – nad úběl
bělostný žalný archanděl!