Stezka se ztrácela v močále.
Před sebou chodbu zřím ve skále,
nevinně zející chodbu.
S bázlivým pohledem dítěte
vstoupil jsem do skály staleté,
do vrchu zakletých duší.
Slunce již odešlo, truchlil kraj,
ptačí smích odumřel, dřímal háj,
mrazivé ticho zde vládlo.
Tázavě stanul jsem v temnotách,
znavený přízrak se za mnou táh’,
zhalený v zvetšelý rubáš.
Chodba se vinula dál a dál.
Sýček kdes ve skalách zahoukal,
jako by někdo měl umřít.
Pojednou zaslech’ jsem temný hřmot,
jako by Kdosi za mnou vchod
do skály balvanem zavřel.