Já bděl dlouho do noci.
Pojednou slyšel jsem hlasy;
to mniši se modlili v kapli.
Já naslouchal zděšen:
Za duši mladého vraha!
Já vzpomínal dlouho,
kdo by to byl.
Vrah; vrahů je mnoho.
Též mozek je vrah.
Já vidím spanilou ženu.
Já hledím na její ústa.
Vůkol je ticho.
Tu pojednou zvedám se z křesla
a pravím:
„Nezdá se Vám,
že někdo se přiblížil k dveřím?“
V té chvíli zbledla,
jakoby tušila Osud! –
Já vstal a přikročil k dveřím:
„Je zde snad někdo?“
Nikdo se neozval venku.
V té chvíli jsem cítil
jak někdo se přitiskl ke zdi.
Já vyrazil výkřik:
„Vrahu!“ –
Tu cvakla klika
a vstoupil.
Já viděl jen jeho.
Tmavý, ryšavý vlas
a zvířecí oči.
Výkřik!
Pak nastalo temno.
Já tápal nocí
k místu, kde seděla dříve.
Ležela v kaluži krve
na dlažbě.
Já sklonil se k ní a pravil:
„Spíte?“
Srdce mé řvalo.
Já nesl ji k oknu,
jimž padal měsíčný paprsk.
„Mrtva!“
„Tedy je mrtva?!!“
Já viděl krvavé nebe
a města v požárech zkázy.
A dole na dlažbě dvora
stál vrah
a chechtal se nocí...