Kněžno blouznivých pěvců,
pravěká Noci,
klidné zrcadlo snění,
vřídlo opojných slastí,
tajemství moře!
Z tvého lůna se prýští
spánku léčivý pramen,
ve tvých šlépějích rostou
duchové květy.
Děti bojí se tebe,
budíš úzkost a bázeň,
ve tvých nezvěstných skrýších
vklety přízraky bájek,
vědmy, běsové, strigy,
larvy, upíři, zmoci,
ztajené síly,
záhadné prvky.
Čárné přeludy spřádáš
z vláken mrákotných temnot,
jimiž přikrýváš zemi.
Tvoje panství je vesmír,
tvoje kouzlo je měsíc
oblažující.
Těšíš vězně v jich celách,
líbáš nevěstek těla,
vhlížíš do svatyň panen,
svádíš milence v náruč
vzplanulé vášně,
vcházíš k boháčům, k nuzným,
miluješ všechny.
Chrámu stvoření kněžko,
sílo pradávných magů,
již ti pálili k poctě
zrna kadidel vzácných.
Ženo odešlých bohů,
žhavá i něžná,
která otvíráš brány
prokletých rájů.
Z košů bezedných sypeš
skvoucí duhové hvězdy;
když pak Jitro se blíží,
snímáš mušelín přítmí,
rosíš slzami květy,
vonné, kolibří světy.
Nádherná Noci,
která v klíně v sen hýčkáš
rozkošnou Zemi,
chci tě milovat vděčně
jako dítě svou matku.