V pohoří tmavém sedí nad divokou strží
ponurý vládce chorých a prokletých duší;
na jeho hlavě se černá koruna leskne
a v ruce třímá žezlo spletených zmijí.
A vždy sem přijdou duše, jež chtějí se kořit
s devótní tváří, jež hodna vyžilých starců.
Jak hnusní jsou ti starcové s plačícím srdcem,
ač v jejich očích chvílemi zaplane vzpoura.
Jen seď, ty králi, blaženě na svojim trůně,
tvé voje hynou, věsíš svou šedivou hlavu?
Nepůjdu k tobě, neskloním do prachu čela.
Jdu sám a pyšný. Chci být sám králem a pánem,
nestojím o tvé legie, bolesti svadlé!
Jen seď. Já vejdu samoten do zahrad lásky!