Já viděl jsem sebe
v měsíčné desce,
stříbrné, čisté.
Já zjevil se sobě, když srdce mě lkalo
na železném loži v zámeckém sále.
Já zářil: já líbal svou duši.
Tak v nejvyšší lásce
splýval jsem s nebem.
Do mojích sálu řine se světlo,
svítící řeka do srdce –
blaženě nořím hříšné své tělo
do hlubin světla.
A z duše mé padá
stříbrný závoj –
Otvírám okna paprskům noci.
V prostoru pohasla světla.
Temno se valí do zámeckých sálů,
já ležím opět v šedivé noci,
v ruce rozbité zrcadlo duše.