Zas bude sedět zamyšlený,
když měsíc sjede nad lesy,
zas uzřím jej, až půjdu domů,
seděti mlčky v stínu stromů,
Smutek vážný, bezhlesý.
A hrdlo mi to mocně svírá...
Já bojím se těch zraků zlých,
až ke mně svoje oči zvedne,
má duše zachví se a zbledne,
jakbych spáchal těžký hřích!
Vím, půjdu plaše kolem něho
a budu k zemi hleděti,
a kudy půjdu, tudy všude
uzřím listí svrasklé, rudé
na své cestě ležeti...