Mží soumrak. Odlét’ zlatý úsměv denní.
Tu bleskem – jak by přelud v oči šleh’:
zřím jižní město, jasně, jako v snění,
lem zahrad s mořem, v slunce pocelech.
Vše v okruh zraku známé připadá mi,
jak z mlh by rostlo v rozpomínkách mých,
soch bronzy, domy, hlučné cirky, chrámy,
k nimž spějí lidé v řízách bělostných;
jak byl bych žil zde dávno, před sta lety,
blah’ indychově skvoucí oblohou,
se zpíjel mořem, vínem, ženou, květy,
pěl na ně ódy, psal je krví svou.