Na výši blankytu stojím,
čekám a čekám a čekám,
co mi as přinesou bozi,
co mi as přinesou světy,
co mi as přinesou lidé.
Nade mnou činohry bohů,
vůkol mne činohry světů,
pode mnou činohry lidí.
Úžasné dění
souvislé od věku k věkům,
od hvězdy k hvězdě,
koloběh zákonů věčných,
kterým Vše podléhá v shodě.
Drobounká pozemská buňka,
nazvaná člověk,
vnímati zdaleka může
vodopád věků,
který se účelně řítí
nesměrným věčnem,
vítězně jásá.
Souzvuku Všeho!
Na výši blankytu stoje v hlubinách kráčím,
v místech, kde mlčení vládne, hovoří všechno
k lidskému duchu.
Není již přehrady pro mne,
která by veškeré hmotě
bránila splynout
v jediném prazpěvu Ducha
neskončitelném,
v kterém i nejmenší buňka
cítí se částí být božství,
vesmíru tónem!