Přec minulé smutky se vracejí zase.
Velí mi státi:
„Kdy splatíš nám dluh svůj?“
Mlčím a nevím, co říci, je mi to trapné,
výmluva zbaběle prchá.
I počnou se chechtat, hrozí mi tresty.
Vědí, že marně brání mi v cestě,
ale jsou drzé.
Hledí mne zdržet za každou cenu.
Obviňují mne, že jsem je podved,
spílají zlostně:
„Proč jsi nás klamal, šejdíři?“
Rozťal jsem prsa, vyrval si srdce,
vrhl je před ně: „Zde máte můj dluh!“
Pak uvolnily mně cestu