V paprscích záře hřející
je zřít se usmívající
z dum zahrad vlídnou vesnici.
A v klínu stráně vonící
sní hřbitov s prostou zvonicí,
jak slzy zvuky ronící.
Jen navečer, když měsíci
se klaní stromy šumící,
jdou krajem vzdechy toužící.
Toť kraj mé duše blouznící,
jež dumá v květů vánici
o láskách, touhách tisíci.