Den zářijový k večeru se sklání.
Do chrámu hvozdu vchází svěží chlad.
A snílek tuší kolem trpných skrání
polibky květin konejšivě vlát.
Tu nenadále zasteskne se hrudi.
Po ženě. Marno srdci zapírat.
A v nitru přání vášnivé se vzbudí,
mít někoho, jejž měl bys vroucně rád.
I přeješ si pak v zbožném roznícení,
jak šťastný tulák bloudit po zšeření,
jež zálibně se líčí luny leskem,
tak v dálku volně kráčet, mlčelivý,
v dál rozzářenou přes pole a nivy,
bys opájel se noci blahým steskem.