Je září již... Den k večeru se sklání...
Ze hvozdů hlubin vane svěží chlad...
A člověk cítí kolem svojích skrání
dech lučních květin rozmazleně vát.
A náhle po čems’ zasteskne se hrudi.
Po ženě krásné! Marno zapírat!
A v srdci touha neznámá se vzbudí,
mít někoho, jejž měl bys k smrti rád.
A v prsou náhle šepcí přání sterá,
tak volný, šťasten bloudit za večera,
jenž pozvolna se kalí luny leskem,
jít s ženou, ruku v ruce její, snivý,
kams’ v dálku ztmělou přes pole a nivy
a opájet se noci tichým steskem.