Jak bílá oblaka mou duší táhne sen.
Ve svojich vzpomínkách zřím jednu z oněch žen,
jež miloval jsem kdysi.
A stále víc a víc se z temnot noří líc,
a v duši plane mi dvé černých zřítelnic
a něhyplné rysy.
Ach, toto děvčátko jsem míval z duše rád,
nosila empirový, dlouhý, řásný šat
a klobouk bílý,
a její malý ret se stále usmíval,
jakoby k polibkům, jen k políbením zval
v diskrétní chvíli.
A znovu vidím ji, jak by to bylo dnes,
jak se mnou kráčí zas ve stinný, šerý les;
má ještě šaty bílé,
a ptáci zelení zpívají na sněti,
a ona, naivní, mi leží v objetí,
té šťastné chvíle!