VAGONY

Pokaždé kdykoli poblíž’ nádraží kráčím, úchvatné mámení v mysli žhavé mé vzrůstá. Nárazy vozů v mou mysl kouzelně znějí, hvizdoty píšťal mne zpíjí

stejně jak víno neb hudba. – Řady zřím zelených, rudých, hnědých a černavých vozů. Vagony krásné!

Čekají na kolejnicích rozjezdu v daleké kraje, podobny ptákům, již k jihu letět se strojí. Vagony moje! Miluji láskou vás žhavou, protože letíte světem,

podobny neznavným větrům kroužíte dokola země, vidíte národy, moře, horstva a města a pouště. Vagony moje! Hurisky tančící k hudbě tamburin živlů;

slyšíte nenávist, lásku, tajemné zvony, které vším hlaholí lidstvem. Změna a nestálost blahá život váš celý, poutníci bludní,

již vždycky vrátí se k rodnému prahu, znovu by bohemskou vášní puzeny supěly v dálku, větrem a horami, mořem znovu se zpíjely v závrať.

Tuláci věční! Železní ptáci! Duch můj se rozjíždí s vámi současně na všecky strany

v pomezí světa. Urputných katastrof voje, osud jež v cestu nám staví, prohry jsou života mého, přes které výhry zas nové

vítězně letí. Na věky oblétat chtěl bych, s lodí a železnicemi, s hrdými aeroplány kolem tvých prsou, ó světe! Podoben motýlu zářných, slunečních barev,

který se nad květem vznáší, opojen krásou a vůní zázraku květenství, dychtiv polibků jeho. Vítězný duchu! V budoucnu blankytném vidím

olbřímí koleje zlaté, které se šplhají přímo od země k nebi. Vagony vzdušné se řítí k přátelským hvězdám, nesouce od hvězdy k hvězdě bratrský pozdrav

člověka nového věku!