U noh se krčila kočka a střežila hnutí;
já, spoutaný kacíř, choulil se v železném loži,
a cítil, jak vrývá své drápy do mého těla –
(eh, bylo to jedno,) nechť zhynu v žalářní kobě!
Jak zářilo tenkráte oknem sluneční světlo!
Ach, bylo to divné: Já tušil budoucí spásu,
já cítil, že ztuhne můj sval a okovy prasknou,
že budu stát silný a hrdý v paprscích slunce.
Jen vy, vy ubozí bratři, jež zalehlo temno,
a kteří jste slábli na loži horečných snění
a kteří jste zmírali, odmítajíce pomoc –
Co teď vám zbývá? Co platny jsou ideje vaše?
Já volám vás k žití. Já třesu žalářní mříží:
Není ztraceno všechno, dokud duše je v těle!