Já kráčel pustou zahradou,
tam kvetly rudé květy.
Jak mladé štěstí hořely
a bledly zas. Já stanul
a utrh’ květ. V mé ruce svad,
jakoby mráz jej spálil.
A marně jsem ho zahříval
na svojí vřelé hrudi.
Již nerozkvet. A příští rok
umřela bledá dívka,
kterou jsem vroucně miloval.
Já marně prosil nebe
a plakal u bran Osudu.
Uvadla jak ten kvítek.
Jak mladé štěstí, hořící
v melancholickém sadě.