Vždy ráno o půl osmé jedu do své kanceláře.
A v elektrické tramvaji zřím scházeti se tváře
různorodých pracovníků,
kteří jak stroj proudí k svému povolání;
někteří se cestou chmuří, jiní zase smějí
a ostatní se na účet svých bližních vyrážejí,
ale všichni v taji přemýšlejí,
zda se povede neb zda se nepovede
jejich podnikání...
Tak nás pestrá řádka na lavičce jede,
závodíme s auty, které zálusk mají
na ubohé pěší, kteří pospíchají.
Chtivý život zrána městem vichří, bouří,
každý chvátá někam chléb si ukrojiti,
aby hlad svůj mohl různě ukojiti.
To je dobrodružně krásná hymna města,
že v něm každému se otevírá cesta
k práci, k lenošení, k nezdarům i zdaru,
k zločinům a zmaru,
že jsme odkázáni jeden na druhého
v barvitém tom víru žití přerůzného,
v kterém klíčí nový útvar, nová meta
budoucího světa.