Kdys vyšel jsem si zvečera,
šel opuštěnou stezkou
a zatoulal se přes půlnoc;
přec jsem se neuklidnil.
Tu ve snění jsem zbloudil v bor
(byl zorou prozářený)
a rudovláska seděla
tam na lavičce z větví;
i zaslech jsem ji mysliti:
„Kam, prochazeči, jdete?“
„K vám,“ zašept jsem... Pak procitl.
Sen zapomněl jsem v jitru.
Jar sedm zvadlo... U krbu
sním po boku své ženy.
Tu, jak ji líbám na čelo, zřím rudý magnet očí
a slyším povědomý hlas:
„Kam, prochazeči, jdete?“