Kol němých stavení jsem šel,
když chřadl den, mhou zatopen –
do snů ven.
A obzor byl jak zahrada,
jak zlatorudá záhada,
jež voní fialovou tmou
hvězd dálných vůní světelnou.
A ztracen v sen
jsem cítil jen, jak okřídlen
můj duch se vznáší nad pás hor
za obzor.