Alejí tichounkou jsem šel,
když hasl den, v mhách zatopen –
do snů ven.
A obzor byl jak zahrada,
růžová, zlatá záhada
vonící z dálky modrou tmou
tak známou vůní, neznámou...
A ztracen v sen
jsem cítil jen, jak přeměněn
se vznáším kams’ nad štíty hor
za obzor...