V salónu sedím v teskném zamyšlení...
Nade mnou hraje něčí dívčí ručka
zdlouhavé, vláčné, smutné melodie
tak plné bolu, nadšení a touhy...
A mně se stýská po tak trochu štěstí,
po něžné dívce s hlubokými zraky,
jež by mne měla nekonečně ráda,
jež plakala by se mnou, když jsem smuten,
jež hladila by moje černé vlasy
a zaplašila chmury s mého čela. –
Šero se vkrádá přivřenými okny,
a snivé tóny zvolna umlkají,
a divný smutek tísní moje srdce,
jakobych procit z rozkošného snění
a spatřil kolem jenom holé stěny,
ty nudné stěny, jež mne obklopují
a svírají mou smutnou existenci.