U okna sedím ponořen v sebe...
V ulicích města rozžaty lampy;
šedivé domy topí se v přítmí, střechy i řimsy;
a na západě táhne se smutná linie modře,
smutná jak touha zrozená pozdě.
Pode mnou život pozvolna tichne,
umlkly zvony, jež v dálce lkaly,
neb tma je zhltla, a klidný spánek opil je všecky.
V zákoutí ulic plíží se stíny,
a měsíc spouští hedvábné stuhy na hlavy lidem.
A zmožen sněním sedím u okna v plyšovém křesle,
zíraje v širou prohlubeň noci...
Hlava se sklání těžce na prsa,
a náhle cítím, co dosud nikdy jsem nepocítil –
veliký smutek měsíčné noci.