Vždy o půl šesté přicházela
a usedla si do stínu,
na těle měla modrý žaket
a Marlitovou na klínu.
Zas parkem večer zvolna bloudím,
pod jívou sedí v dívčích snech,
má černou mašli kolem krku
a žlutou růži na ňadrech.
Nač myslí asi tuto chvíli?
Na lidi, kteří kolem jdou,
či žhavé city první lásky
v těch liliových ňadrech vrou?
Nad krajinou se sklání večer
a šera stále přibývá.
Na větvi rozpustilé ptáče
se našim bolům vysmívá.
Ó, prchni se mnou někam v dáli,
je večer plný zlatých hvězd;
skloň svoji hlavu na má prsa,
já chci ti nebe k nohám snést...
Ach, ty mne nikdy nevyslyšíš,
ty nechápeš můj velký žal,
snad nedozvíš se nikdy v žití,
že jsem tě kdysi miloval. –