Jak často myslím si, když někdy nelze spát,
a v loži choulím se a vzpomínám si mládí,
že sedí u mne kdos, jenž má mne ještě rád
a černé vlasy mé svou bílou dlaní hladí.
A náhle zdá se mi, že slyším sladký hlas,
jak líný bzukot včel a na svém čele vlahém
zas cítím hedvábný a sametový vlas,
a moje myšlénky se chvějí tichým blahem.
Já tuším děvčátko, jež teskně usmívá se,
a ruku sněhovou, jež lehce zachvívá se...
A moje srdce mdlé pak svírá divný žal!
Tu v loži svíjím se a do svých dlaní pláči,
a slzy bolesti podušky lože smáčí,
jakoby blízko mě kdos drahý umíral!...