Jak často zdá se mi, když touha nedá spát,
na loži rozjímám a vzývám z hrobu mládí,
že u mne kdosi dlí, jenž má mne vroucně rád
a tváře horečné mi vlídnou dlaní chladí.
Mně mlžně připadá, že vnímám sladký hlas,
jenž zní jak bzukot včel a na svém čele vlahém
že cítím dumavý, jak vánek hebký vlas,
a záhon myšlenek se rosí třpytným blahem.
V snu tuším přítele, jenž teskně usmívá se,
i ruku soucitnou, jež bludně zachvívá se...
Mé srdce dojaté pak líbá němý žal.
Tu v loži choulím se a oči hořce planou,
a slzy lítosti v dum horký polštář kanou,
jak sbohem příteli bych naposledy dal.