V měsíčné noci
sedím v člunu
a lovím své stříbrné sny...
Vlny plynou pod loďkou
a nové přicházejí. –
Hledím do hloubky
a sním...
Bílé víly se vynořují
a vábí a prosí
a nosí své šperky
do mého klína,
květy a perle,
zlatnaté vlasy a pějí:
„Vidíš, to jsou poklady naše,
vidíš, naše lichotné údy,
znáš naši podmořskou vlasť?
Tam kvetou korale
a zámky z mramoru září...
Dáme ti vše,
sestup jen k nám...“
Sedím strnule vážný.
Oblaka táhnou
a hvězdy se čistí
a padají k zemi...
Tam na vlnách, – pod vrbami –
moje duše.
Bledá žena,
rovna Ophelii
s romantickým vlasem,
pluje,
ruce skříženy na tuhých ňadrech
a zraky přivřeny, navždy!
ty modré, hladící oči...
A měsíc osvětluje
její spanilé líce. – – – – –
Noc. Vlny kvapí pod člunem
a nové přicházejí
a odnášejí v dáli:
bledou ženu
s romantickým vlasem,
zraky přivřenými –
navždy...