Untitled

Ptáci houslí, růže září a ty bloudíš s bledou tváří; hochu můj. Tvůj duch kouzlí přelud kraje,

v kterém modré světlo zraje, hochu můj. Svět kol tebe v mlze mizí, a ty vidíš cíl jen ryzí:

domov svůj! Noc, v níž jsem se narodil, měsíc postříbřil. Procitnuvší zrak můj zřel,

jak v síň oknem pohlížel. Od té chvíle neuhas’ v mých očích jeho jas. Tiše!

Jakás píseň snivá, zádumčivě lítostivá jako jarní, choré housle srdce touhou rozechvívá.

Toužím z okna: Měsíc zpívá. Večer vždy se z hloubky zvedá, spát mi nedá

valné moře živých stonů, v kterém tonu, bez vůle a moci unášen jsa nocí

v dálné kraje. Moře mne vzbudilo vlnobitím, (procit’ jsem ze sna

anebo spím?) u nohou mých v tmě laškují vlny s utopeným...

...Teď trpně ležím, cítím se mdlým: procit’ jsem ze sna anebo spím?

Svět kdes v dálce ztich’... Pluji v oblacích modrých, měsíčných... V tom čarovně se noří

z temnot půlnočních sbor spících, vzdušných zjevů tváří neznámých. A skvoucí cizí města

budov průsvitných zřím v blankyt růst, se tyčit ve svých viděních... Jen zdáli slyšet zníti

občas do ticha, jak cosi velikého v temnu zavzdychá... Velebný klid...

Venku zrá měsíční svit... Vítám tě, poutníče bledý! V jizbu mží měsíční svit... Vidím se v palmovém háji,

hlava má v dlaních se tají. Přísvity sklouzají k tváři, na ruce, na prsa září s mateřskou něhou a láskou;

v jizbu mží měsíční svit... Zatím co celuje tiše paprsků kmit povadlou hlavu,

na okně duše má jiskří v blankytném hávu, rozpíná peruti k letu do spánku světů.

Mne měsíc zpíjí jako opium... V mdlé jeho záři oddávám se snům. Jsou jako ženy krásné, jsou jako stříbro jasné,

že v nich smysly tají, rozplývají, plají v nevýslovné slasti – Však vždy v probuzení

vše se hroutí, mění, v nitru smutek, tíha v skráních, šedo vůkol v okamžení.

Můj pokoj – Měsíc v okně hraje. Myslí blouzní modré háje. Řeky se smějí,

bludičky v reji... V mých očích ptáci zpívají... Sním: Vzduchem bloudí, lítají, třpytí se, skvějí...

Mé spící ruce tonou v tmách v noci klávesách a pějí. Vůkol tisíc drobných houslí...

Nezřím jich. Je slyším jen. Zpité smysly mé se chvějí: Zvuky znějí, odcházejí stropem ven...

V přivřených mých očích jiskří měsíc jako sen. V měsíčné noci se probudím v loži svém:

v závoji kouzelném! Udiven vůkol zřím. Co se to stalo? Kde to jsem? Schyluji hlavu s úsměvem:

Jsem ve své říši... Co mne svádí někdy v noci zvláštní mocí v říši noci? Myšlenky mé, děti smavé,

u vrat slídí nedočkavé, skulinou zřít chtějí, jásají, se smějí: jak vše plaje

v háji, hraje, svítí kvítí, voní, zvoní... cink cink

cinkilink. Zrádný hlas na vrších zpívá: Daleko, daleko svět, přijď ke mně zpět...

Klamem je měsíční svit, přestaň již snít... Procitni z pavučin snů, zakletých dnů...

S úsměvem štěstí vznáším se v měsíčném světle... Mne někdy jímá pocit lehkosti, jak bych se vznášel kdesi nad světem...

Tu lidské zjevy v mhách se rozplývají. I život zdá se býti modrým snem. Jen z hloubi jakýs’ nápěv roztoužený mne doprovází hvězdným prostorem...

Vše pozemské je rázem zapomněno v chvil vznášení se vzruchu blaženém... V mém kraji měsíc nezapadá, květ noci v sadech neuvadá,

a ptáci, již mne oblétají, hlas kvilný jako flétna mají. A spící lidé vlídní, tiší mne navštěvují v luzné říši;

v snu letmo tisknou horkou dlaň a vavřínem mi věnčí skráň. Jen občas hukot slyšet sem z drah hvězdných, kde se valí zem’...

Dvě komety prchaly noční tmou vysoko nade mnou. Ta první mřela, ta druhá pěla, stříbrným blahem se skvěla.

Zapadly kdesi za vrchy, lesy; jen zpěv výšin v duši mi zbyl. Na křižovatce v dáli dům,

stvořený k snům, k rození dum. Mne cizokrajný svádí klam v ta místa tam

k dřímotám. Je všechno tady zářný sen, i já jsem zdání jen, v dny modré ponořen.

A každý, koho klam sem sved’, ten nepřišel pak zpět již nikdy v svět. V života mého závěji

dva bledé stíny kráčejí. Stín milenčin a matky mé, tak vzdálené, tak vzdálené... V mých očích hvězdný safír vzplál,

mně zapomenout lidské dal, vše skutečné v sen roztavil, sled minulosti v mysli smyl... Dva zjevy bloudí žitím mým,

tvář skrytu šlářem tajemným. Jak nevystihle luzný sen, jenž zůstal touhou, nesplněn. Má matko bolestná!

Andělé ctnosti v oblacích pějí. Trnitý věnec zklamání vinou kolem tvých skrání; sny a mé touhy pokorně klečí,

vzývají tě. V klíně tvém sedím, spící dítě, modrý svět drže v své dlani.

Já mnohokrát se umřít zřel a na pohřeb sám sobě šel. Však vždy jsem zase z mrtvých vstal a nový život započal

plný tuch a smělých snů tvůrčích dnů. Mé žití bylo spánku hrou, snem, v kterém Spící k cíli jdou

měsíčnou branou modravou: V snu chtíti sebe pochopit, se v propast nitra ponořit, svým dílem se kdys opojit.

Mne očaroval zářný cíl; vím dnes, že Osud můj v něm byl, jímž jsem se znova narodil. Měsíc, hudba, sen,

těm třem můj život zasvěcen: v nich zhléd’ jsem sebe, ztratil svět, nevrátil se zpět. Teď vše je modrá píseň jen,

nevýslovný vzdušný sen, v němž se shlíží můj duch světlý jako mořem zrcadlen. Mým světem měsíc, hudba, snění,

v nich život můj se rozplývá, v nich je má smrt, mé narození i srdce cesta blouznivá. A slavné ticho do snů splývá,

v mých očích hárá cizí svit, jas modrý nápěv trpký zpívá: nic nevidět, nic necítit!... Tisíc polnic v nebi výská,

tisíc ohňů z hlubin tryská, tisíc nových světel blýská – V pocitu se blaha zvedám, blížence si v šíru hledám,

Usmívám se: marně hledám?... Pocit hudby, pocit měsíce bludný život můj mne neopustí, v těch mé snění, touhy, boly ústí,

záříce a pějíce... Neklidnou mou hlavu obtékají, kol ní věčná slova lásky šumí, v nichž mé lidské bolesti se tlumí

a vše světlým snem je, hvězdnou bájí. Vše, co jsem prožil, bylo modré snění: má láska, záští, chtění, utrpení, mé krve, mého mozku vzruch a vření.

A zas mne jímá v náruč dávné spaní, jen po mé pravé vlasti žhavé ždání, obrodné v sobě samém přemítání. Zas jeví se mi světy jako snové,

a v mozku mém se křísí plány nové: mí nejkrásnější, nejmodřejší dnové. Teď můj duch může směle odpočinout, s mým vykonaným dílem v jedno splynout,

neb co jsem v mládí viděl v květnu snění, došlo vyplnění, a skvoucí pravda z pochyb tmy mně vzešla, že cestou, kudy kdys má noha přešla,

jsem musil kráčet, musím dále jíti, a co se dělo, musilo se díti, by můj duch posléz nade mnou se vztyčil a božské hlásal, v hmotném zářně klíčil.