Untitled

Kde místo, na němž možno odpočinout? Kol srázné stěny znamenané smrtí, a žleby, které hroty skalisk děsí, tmou bystřinami hučí v lačnou rokli;

vždy časem jak bych tušil v nadoblačnu vzmach mocných křídel orla vznešeného. – Je tajemno tu jako na dně mořském. Své srdce moci o cos roztříštiti,

a v náručí své vlastní touhy zhynout!... Kde místo, na němž možno odpočinout? Chrám útěšný se dívám ku blankytu a rozhlašuji zázraky své větrům,

když vichří z dálky, stromy sklánějí se. Čís’ obří ruka zvedá mračné žezlo a do údolí blýskne jím, kde chaty se v slepém strachu choulí k skalní hmotě

jak plaché slípky, když zří kroužit dravce. A skryté jevy, z mého nitra trysklé vždy za večera, kdy úl obraznosti se v čarodějném kruhu pestře hemží,

sny Přírody jsou, které ve mně dřímou, vše oživují dechem bájeslovným... Neb cítím všeho pravdu neochvějnou, že život věčně trvá, navrací se.

Tak vysoko jsem, že již výše neznám! Mé slunné oko vroucným jasem plane, s niv oslněných vzlétám rozzářeno, já, blahé, které v světy blaho vlévám.

V mé sféře širem spějí důvěřivě hvězd voje-světy vymezenou drahou. Ne, nejsem duch a nejsem také hmota, jsem bez dna jícen, jenž se sytí temnem.

A věky letí, nic mne nenaplní, vše nicota je – já jsem její obraz! Jsem v tvorstvu, Všeho rozmach, pravědomí, jsem neklid, Babel věčné Souzvučnosti,

kdo ve mně číst zná, pronik’ v smysl všeho – mne hrozí se, však já vše láskou jímám, jsa nechápaný, všechno pochopuje, jsem prapočátek, budu jednou závěr,

a Země, jež květ čárný mých snů byla, se v žáru krve mé kdys narodila. Svou jásám píseň o návratu věčném: Jsme jepice, jež skytnou vzniky novým

a smrt je žitím, jako život smrtí, a obé nechápáno, klamající v svém vnějším zdání; než, kdo hloubá, vidí v přeměně stálé jejich tajný smysl...

Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále než ve Pravěku propast bezútěšnou v svém hledání, v němž cíl spí každé touhy. Slyš! Tam, kde nyjí snivé sedmikrásy,

jak hvězdičky se jiskří v zemském nebi a jalovec kde voní: slavík houslí... To stačí ti snad k pozemskému štěstí... Co souzvučnost je Všehomíra věčná?...

V čem píseň lásky tvorstva nekonečná!?... Kde společného Losu jistá meta?... Kde počátek je, závěr celku-světa?... Vy, kteří ke mně jdete zkoušek stezkou,

a jimž jsem přelud chvil a prohloubení, v té výši, která vichrů oblastí je a slavnostního v sobě přemítání, se navzájem v svých očích zrcadlíme,

my stále blízcí, stále vzdálení si, vždy snící dolů, vnitřně k výši hnáni a naposledy se vším vyrovnáni. Ó vření, vření, obřích vzruchů vření

a nikde pro ně stálých tvarů není... Hle, myšlenka jsem, nad tebou jež skví se v svém chladu, ústa cudně nad vše čnící, k nimž měsíc, slunce chodí odpočinout

na slavné pouti vesmírovým mořem. Jsem věčné „tuším“, nikým nezbadané, v mém lesku šumí vodstva nepřeplutá a rostou věže božišť světa božstev.

Znáš Vesmíru taj? Co ti o něm známo? Zři v lidské nitro, pohleď v okruh sebe. Sám o sobě jsi světem nejvlastnějším, svým kosmem v malém, v dostih smyslů tvůrcem!

Když nebylo Nic, ty již byl jsi tady, až všemocný duch, který všeho původ, tě vzbudil k duši, k žití, ke vědomí a dal ti tvořit jako on kdys tvořil

a vnukl tobě dar své tvárné síly! Je ve mně mír, vše věky mírem žiji, jsem cestou tvou, však každý nedojde mne, neb cesty ke mně vedou výšinami

a ledovci a moři, proláklinou; kdo ve mně je, zná skrytý význam všeho, jsem tichý odlesk niter symfonie! V nížině klidné poblíž horské chaty

teď bludný balvan dřímá obemšený již v sobě samém smírném obrážení; u něho pase horal stádo bravu a heleká si nápěv na fujaru:

zpěv o pralese, slunci, hloubce, živlu, zpěv o pramenu, sluji, stezce, ozvě a mořském oku, sopce, o ledovci, jenž strmí mrazně, přísně jako Osud

v dál nad krajinou, vzkvetlou protrpěným a neskonalým blahem domoviny.