Opět venku na lukách,
rozkvétají pryskyřníky,
rudozlatým oblakem ozdobeno kyne nebe.
Šeříkové keře voní,
květy bílých růží září –
a na modré, pestré mezi
promenují mladé dívky.
Ale v teskném, zasmušilém
hvozdě rozložitých dubů
kvetou Smutky.
Tam ve věčném pološeru,
skryty v hloubi tiché noci,
vydechují sladkou vůni,
chví se v mlžném světle větví,
tmavé květy skabios.
Sametoví lyšajové
s oky nudy na svých křídlech
poletují kalným vzduchem
a na smaragdovém mechu
klidně dřímá ocelot. –
Snivě,
nahý, rozespalý,
s diamanty v černých vlasech,
kráčí mladý králevic.
V zapomnění svojí doby
kráčí kolem nízkých domků
hloub a stále hlouběji –
až do tmavých hlubin hvozdu.
Beryly a chrysolithy
svítějí na hnědé půdě.
A nad tmavou prohlubinou,
na nejvyšším štítu vrchů,
trůní velký půlměsíc.
S bělostnými kadeřemi
svinutými kolem čela,
trůní,
němý, zadumaný,
nad záhadou mého žití.