V těch končinách je někdy hrozně mdlo!
Tam starý vrch, jenž z houštin vyčnívá
své stíny klade v jezer zrcadlo,
kde stuchlá tůně zvolna vyhnívá.
Ve tmavé sluji leží chabý lev,
pod stíny kmenů lhostejný a tich,
juž málokdy je slyšet jeho řev
za nocí tmavých z houštin zapadlých.
A tiše spí. Zde nic jej neruší,
na věky zakryt stromů větvemi,
to kraj je trudný, mdlý a bez duší,
tam jenom zmije bydlí pod zemí.
A dnové jdou... On tiše tady sní,
přežilý, něm a bojem vysílen,
už více jeho doba nezazní
a nikdy nevzplane už jeho den.
Nic neruší jej v jeho zátiší. –
Svět nevábí a síly ztraceny!
Nad hlavou šumí větve cypřiší
a do snů svítí měsíc zlacený.