Zas nad jezerem táhnou mraky bílé
a ve svůj závoj halí vody spící,
kde jejich obraz podoben jsa víle
na leknínovém listě dřímající
se chvěje vzdechem duše milující
v zářícím klíně probuzené Zory.
V hře skvělých barev alej stromů plane,
motýli spějí kolem v letu líném
a z korun olší zlato v proudech kane,
almandin blýská polozralým vínem,
na cestě světlo dovádí se stínem
a v páře jitra oddech lučin vane.
Leknínu vůní vanou těžké dumy,
jak krajinu by zaleh’ smutek tklivý,
u cesty platan divné báje šumí,
po větvích splývá rosy démant snivý
a bzukotem včel zalétá z rtů nivy
sem hudba tichá, plna mroucích tónů.
Zpěv kosů v ševel rákosí se mísí,
u nohou v stříbře rozráží se pěna,
na stvolu svlačce vážka volně visí,
pod kročeji uvlhlá tráva stená,
kraj oddychuje jako sličná žena,
když muž ji tiskne žhavě na svá prsa.
Keř střásá v cestu stříbrné své jehly,
na větvi v mlze pták si podřimuje...
na západě šedivé mraky lehly;
roj třasořitek kolem poletuje,
příjemný vánek z háje vydychuje
a z úvalu sem zvoní pramen čistý.
Teď ticho zde, jak usnula by tráva
a všechno tvorstvo i ta vůně snivá,
jen občas vánek svými křídly mává
a listím stromů táhne píseň tklivá....
Slyš, jak ta hudba v duši sladce zpívá –
a hruď se slastí dme – tak srdci k pláči!