TUŠENÍ

Jali mne do svého středu tajemní, divocí jezdci. Vzali mne do svého středu, tryskem jsme cválali krajem..

Nikdo se nezjevil cestou, ačkoli hleděl jsem vůkol, nikoho nezřel jsem ve tmě, ačkoli pátral jsem po něm.

Možná, že za kmeny v lese číhá až pojedem mimo; spatřuji na písku stopy, na křoví útržky šatu..

Možná, že zkouší svou dýku, možná, že vyrazí rázem, možná, že bodne mne v prsa, možná, že nezřím jej nikdy.