Namiřte na moje srdce obrovské dělo;
sestrojte z kráterů sopek smrtící rouru,
která by ústila přímo na moje prsa;
nabijte do jeho jícnu obrovská města:
Paříž a Londýn a New York;
zapalte prameny nafty,
podzemní sirnatá lože,
vystřelte podivný náboj do mého těla,
prostřelte pravěké srdce,
spojené s pozemskou hroudou v horoucí lásce
za doby pravěké, nyní
vychladlé v žulových massách.
Země se doposud chvěje hromovým třeskem;
v prsou mých příšerně zeje nelidská rána;
přeměněn v prahory, cítím probíhat srdcem
ohromný, hluboký průkop,
gothardský hornatý tunel,
v kterém se dělníci hemží,
koleje neznavně kladou, zřizují železnou dráhu,
která by vítězně vedla přes hrdá temena alpská
do smavých květnatých nížin.
Z černavé rány mé proudí
nyní krev zvučící, živá
– zástupy lidí a zvířat, supící, hučící vlaky –
v kraje se rozlévající,
nesoucí pozdrav z mé hrudi,
laskané ledovci, orly,
volnému, širému světu;
nesoucí radostnou zprávu
v bludiště mravenišť lidských,
prahory v bratrské lásce srdce že otevírají
zemskému tvorstvu.