Oh, moje srdce! Co tě ještě láká
k těm krajům, kde se nekonečně smráká,
kde rostou květy v zádumčivém pláči
a polní stezky k bažinám se stáčí?...
Oh, drahé srdce! Nemám já již síly
a nervósní jsem, když vichřice kvílí,
já nechci, abys dále smutno bylo,
já nechci, abys zádumčivě snilo.
Chci, abys kvetlo v rozpustilém smíchu
a svoje tělo osvěžilo v hříchu.
Chci, abys pělo jako mladé ptáče;
pojď na má ústa, zanech toho pláče!
Vím, že už nikdy nebudeme šťastni,
že naši dnové nebudou už jasni,
však jednou chtěl bych vidět svoje tělo,
aby se prudce k slunci rozletělo...