Na nebi hoří světla zářivá,
a v jejich lesku poklad ráje plá,
oh, v mojí hrudi opět zaznívá
ta schřadlá touha žalem osleplá.
Za bílého dne leží nehnutě
kdes v nerušeném skrytém doupěti,
však v nocích světlých zvedne perutě,
jakoby chtěla k nebi letěti.
A povznésti se v slunné oblasti,
pryč z fádních boulevardů a špíny měst,
přes mračen vrchy, Věčna propasti
a koupati se v pršce zlatých hvězd.
A zajásat v své touze nadhvězdné,
jež v propasti tam denně krvácí,
a ponořit se v moře bezmezné,
jež nekonečnem věčně burácí.
Však marně touží v prostory se vznést,
v tmu řítí se a trpí poznovu,
jak vězeň, jenž zří mříží dálky kvést
a marně bije do svých okovů.