Nebe jako purpur plane
požárem nádherným.
Dvé rukou ženských, jemných
mne tiskne k ňadrům svým.
A v sadě vodotrysky
jak ze sna šumějí.
Paní Melancholie
prochází alejí.
A tiše, zlehka kráčí,
hledí do oken mých,
jak přízrak dávných časů
smutných, mdlých, blaživých...
Ó, tento večer chtěl bych
tě strhnout v náruč svou
a vyšílit se láskou
tak dlouho pohřbenou.