Světice spustily záclony,
zavřely mystické schody,
kdosi šel k půlnoci záhony,
bušil na zavřené vchody.
Bušil svým palašem do oken,
nikdo se neozval v sále,
a když už zasvitl bílý den
cestou svou kráčel zas dále.
Spuštěny vyrudlé záclony,
všechno je v náručí spánku,
jenom přes zčeřené záhony
slyšeti šumění vánku.
Zavřeny železné závory,
zapadla dubová vrata,
slunce už vyplulo nad hory...
Dřímej, má dušinko zlatá!