Ulice běží od prstů mých nohou až k obzoru zřítelnic,
domy otáčejí se za sluncem,
dělníci krotí stroje,
lidé honí se jak v džungli,
na Náměstí republiky zrodil se smaragdový trávník,
tramvaje závodí jak kyvadla hodin,
cestující v nich vykládají si osud z karet,
trolleybusy projíždějí mýma očima,
automobilista prchá a neví, kde najde vchod do Hadu,
motocyklista právě přejel a netuší, že sedím za ním,
ocelový dravec klofnul kamelota,
když vyvolával, že válka Italie s Habeší skončila,
jde na pátou hodinu,
ulice mění se v módní žurnál,
na obzoru rudě zazářil hasičský meteor,
sviští svůj úzkostný signál,
žene se k sopce stravující životy,
světelné rakety bulvárů srší do křiku motorů,
visící slunce se rozněcují,
auta střílejí po sobě jasnými náboji,
lidé nalévají si světlo do sklenic,
chtějí se koupat v basénu vášní a radostí,
je půl jedenácté,
mocný proud obličejů vylil se z divadel,
má po každé straně síť přítoků,
je již po půlnoci,
proud odtéká,
ještě k ránu ojedinělé kaluže
mizejí v skulinách,
mlékařský vůz
přiváží jitro,
které našel v polích za městem