Pod nebem, jež rozpíná se v dáli,
kalná řeka vlny svoje valí.
A nad vrchy slunce odpočívá,
a nad krajem bloudí záře snivá.
V plavých mlhách leží pustá lada,
měkký paprsk na ně s hora padá.
Padá, padá na chorobné žaly,
by aspoň dneska trochu spaly.
Padá, padá na duši, jež stůně,
by se trochu nadýchala vůně.
A z těch větrů, které krajem vanou,
v moji duši klid a ticho kanou.
Sedím v háji, sotva větry slyším,
svoje zraky upínám jen k výším,
kde se modrá oblaka mdle vláčí;
marné touhy, pro něž hořce pláči.