Válko, světová válko, vítám tě! Živelná obrodo lidstva, nejmladší potopo světa,
nutnosti, očekávaná v nějaké otřasné formě, v dychtění po činech rázných, které by vzrušily žití, v počinech, nikoli v slovech, které by rodily vzestup, slavná ty válko,
v prvý ráz uproklínaná lidstvem, však žehnaná pozděj’, neboť tys’ podobna bouři, na zem’ jež za léta přišla, aby vše novým a svěžím rozkvětem vzplanulo k jsoucnu. Obměno nekonečnosti,
ozvuku přerodných bojů, zemí jež tolikrát přešly, poznovu očisti lidstvo, poznovu přerozuj, spaluj,
vše co je slabé a chabé, vše co je nečinné, choré mýti a kácej, žehnaná bouři!
V spálenišť dýmu a pachu prolité vznícené krve hrdinů padlých, obětí nového věku, vzrůstá jak v pralesu hustém, kmeny kde zvráceny leží,
z kterých vždy nové zas kmeny vzrůstají svěže, bývalých staletí dorost světlejší, způsobilejší k chápání míru.
Šťasten jsem, že jsem se dožil tebe, ó světová válko, současník přerodu lidstva, velikých dějů,
které vždy za řadu věků schvacují zemi. Dívám se do tvojích hlubin, dívám se do tvojích výšek, světe, můj úchvatný světe,
má lásko; vzdálen tvých zdánlivých zmatků, které vždy prožíváš znova, osnuji budoucí děje budoucích lidí.
Vidím svým duchovým zrakem zástupy příštích svých bratrů tíhnoucích k jednotě světlé, k bratrství národů země, v duchovním vesmíru zřící bez mezí společnou oblast, v které vše láskou i smírem, bez konce, počátku činem,
kolbištěm nejvznešenějších bojů, jichž metou je věčnost. Oceán úporných bojů, krve a ohně a pláče, dělí nás od tebe ještě, daleký, daleký světe,
útvare nový nového věku a lidstva. Jako teď geolog šťastný nalézá v útrobách země památky přerodů krutých, jichž byla země kdys’ svědkem
v dobách svých neblahých potop, nalezne jedenkrát také historik budoucích dějů památky vražedných bojů, lidstvo jež svádělo spolu, památky krutého věku, člověk kdy železem mluvil,
kulí a třaskavinami, ve kterých viděl svou sílu, jediný výraz své moci. Nakloněn nad těmi zbytky minulých přežilých kultur po dlouhém studiu uzná, že byly zápasy nutny,
aby se posléze člověk našel v své podstatě ryzí, poznal, že jedině duchem vítězí tvorstvo, ne hmotou. Ty, jenž byls’ v prvopočátku, ty, který na konec budeš, odvěký světový boji, úděsný ve svojí masce
pyramid krvavých mrtvol, zničených kvetoucích krajin, hořících obydlí lidských, vznešený, zázračný, světlý v pláni však ducha,
na které stokrát víc’ tvoříš, nežli snad zničila hmota – žehnán, ó žehnán buď námi, převrate, nutný k vývoji možností příštích,
bez něhož budoucí mety nebylo stihnout by možno. Uprostřed potopy hrůzné krve a vzdechů a pláče, do dálek neznámých spouštím sirou svou archu,
jeden z těch nečetných lidí nezoufajících si nikdy, v každý čas přesvědčen pevně o lepším budoucnu lidstva přese vše zdánlivé zmatky, mlhy a překážky dnešku, spouštím svou záchrannou archu,
v které mám zavřenu víru nezdolnou v lidstvo a pokrok, abych moh’ po krutých deštích, které se na zemi snesly, zoufalstvím, bídou a smutkem topíce všechno,
při prvním zátřpytu slunce nesmírné duchové říše vypustit s větévkou míru operutěného posla, s větévkou nadějí nových v nové a jasnější žití. Z planoucích hekatomb tvojích,
válčící světe, z dýmu tvých spálenišť, z trosek, z výparů nesčetných mrtvol vzlétá, jak z popelu svého zázračný mythický fénix, období nové,
duchový Herkules vstává, aby svět objal svou paží, v rozmachu všelidské lásky zemi jež nahradit musí bolest a ztráty a hrůzy, aby svět k hrudi své přitisk’ jako květ vesmíru čárný,
dones’ jej v apotheose ke trůnu zářnému bohů, Vesmíru zákonných strážců!
Cookies on Poetry Cove