Sny prchly, dívky rozmařilé,
jak slunné dny a nudno snít
i doufat v změnu! Jsou to chvíle,
kdy nelze srdci klidným být.
Vím, ještě mrzké touhy zbyly,
jež plodí mstu a nenávist,
ty se tu ještě lstivě skryly
kdes ve výklencích šerých míst.
Mé žaly zejí jako sály,
kde teskno straší, vyčítá,
mé čelo žhavé, žízeň pálí –
však číše v střepy rozbitá.