Na skráních čelenku z růží plamenných, z narcisů ledných,
pozvedám zázračné housle radostně nad zkvetlou hlavou,
housle, své zvučící srdce,
a hraji,
jásám svou svatební píseň:
Na oře, oblačen oře, posaďte nevěstu luznou,
na oře čabrakou hvězdnou ozdobeného,
rozpusťte vodopád kštice po skvoucím ledovci těla,
aby se rozlila šumně, proudila po zeměkouli,
nad horstva, pralesy, moře, nad města, nad vzdušné pláně,
vytryskla do hlubin věčných podobna vlasatic vlečce,
kštice mé nevěsty zářné.
Obzorů otevřte síně, pozvete tvorstvo všech planet,
rozzařte nebeské lustry záplavou duhových světel,
víno mi nalejte v kalich,
nejdražší víno,
lidskou krev žhoucí,
abych jím připíti mohl vzácné své nevěstě zlaté,
hvězdě mých očí!...
Jitřenko cudná!
Širé jak blankyt mé panství vítá tě, nevěstu smavou,
vítá tě, milenku skromnou žhavého miláčka svého,
souhvězdí démantné Plejad svatebním darem ti dává –
okrášli ethernou šíji čárným tím náhrdelníkem.
Dotkni se rty mého srdce, rozperli kvetoucí housle,
chaosu květe,
na bílém oři si vyjeť, rozleť se v prostory světlé,
perutě dám tvému oři, abysi zalétla se mnou
k nejzazším hvězdám;
v blankytné náruči zpita přepychem vesmírné vlasti
zaslechneš zpívati sféry
svatební hymnu.