Ó, kolik přeludných zámků v oblaka rozplynulo se
a jaké obzory čekají, aby mne v náručí jaly?
Jako by všechno bylo jen mytem, co jsem žil kdysi,
jako bych byl jen zrozen proto, bych vyzpívat mohl svůj život.
Kam plynuly dny mých homérských výprav
a kterých básníků lodi na jejich vlnách poplují jednou?
Kam odešly stíny žen, jež utvářely můj osud,
setkám se s některou z nich snad na jiné hvězdě?
Kde rozkvétají teď moje mladické vzruchy?
Najde je lovec orchidejí snad v pralese někde
neb polární badatel na ledě v Gronsku?
Pod kterým náhrobkem skryty jsou dobré mé skutky,
a přijde někdo rozžehnout světlo na jejich paměť?
Nevím,
ale vím, že jsem prožil steré radosti, boly,
jež učinily mne opěvatelem zázraků země,
poznal jsem, že je láska největším básníkem světa,
bez níž by těžko bylo poznávat krásu,
a člověk je pouze pootevřeným postranním oknem,
kolem něhož valí se tajemství Všehomíra.